Chtěl jsem se s vámi podělit o příběh, který se mi stal loni jednoho srpnového podvečera. Kdy jsem měl za sebou takový ten den blbec a jediné vysvobození jsem viděl v útěku na ryby. Naložil jsem nádobíčko do auta a vyrazil. Přijel jsem na svůj oblíbený rybník. Zastavil a rozhlídnul se, jediná postava na rybníku a zrovna kousek od mého místa. Řekl jsem si snad večer odejde. Hodil jsem věci na záda řízkovnici do ruky a vyrazil. Čím víc jsem se k té postavě přibližoval přestával jsem věřit svým očím. Seděla tam babička u stařičkých teleskopu a koukala do vody. Slušně jsem pozdravil, ale asi mě neslyšela. Položil jsem housle do trávy postavil kýbl a šel za ní. Přivítala mě úsměvem kouzelné babičky. Dali jsme se do hovoru, vyprávěla mi, jak vychovali děti a oni se odstěhovali daleko a tak začala chodit s dědou na ryby, že lituje, že nezačala dřív. Pak se rozpovídala o svých zážitcích. Hltal jsem každé slovo a každou větu, kterou vyřknula. Mezi tím se začalo pohupovat cihatko, babička zbystřila a po záseku zdolala malého kapříka. Vyháčkovala ho s lehkostí, nikdy nezapomenu na ty staré ruce, které pamatovali hodně práce. Pohladila ho a se slovy pošli tátu ho pustila zpět do vody. Navázala rozhovor přesně tam, kde skončila. Dozvěděl jsem se, že ji děda po těžké nemoci umřel a že teď jezdí sama, protože si připadá jako by tam seděl s ní. Ani jsem si neuvědomil, že nemám nahozeno a že se začíná stmívat. Začala se pomalu balit, že prej v noci nechytá, chtěl jsem ji pomoct, ale s úsměvem mě odmítla. Obdivoval jsem ji. Rozloučila se se mnou s přáním šťastného života a spoustou krásných úlovku, a když se její malá postava ztrácela v šeru, zůstal jsem sedět. Koukal na hladinu, kde už se odrážely hvězdy a snažil jsem se vstřebat všechnu tu pozitivní energii, co z ní vyzařovala. Tu lásku k životu a ke všemu vůbec, úctu a pokoru. Vlastně jsem ten den ani nenahodil, ale byla to jedna z nejkrásnějších rybařin vůbec.
Zaslal Robert Zemko
